Na co se mě lidi asi tak nejvíc ptají… Hypotéka, změna povolání, světový mír? Ani prd, občas na to sice v druhém plánu dojde (až na ten světový mír), ale první je láska. Bude mě mít rád, budeme spolu, proč spolu ještě nejsme?
Na lásku, ale i jiné vztahy, používám výklad na 5 karet a nejdýl se vždycky zastavíme u té třetí. Ta totiž zastupuje strategie, které jsme si ve vztazích osvojili jako malí, abychom to dětství přežili a damage (řečeno s World of Tanks) byl co nejmenší. A ty můžou být různé, podle toho, jaké jsme vyfasovali rodiče (a prosím tím nechci říct, že rodiče byli kok**i, rodiče obvykle dělali, co mohli, vzhledem ke svým vlastním zářezům):
• Budu co nejmíň vidět, abych schytla co nejmíň ran
• Budu rodinné sluníčko a všechny rozesměju
• Budu nepostradatelná a o všechny se postarám
• Budu nejlepší a vyhraju všechny olympiády, třeba si pak všimnou
• Budu hodně nemocná, třeba si něco uvědomí
• Nebudu moc veselá, když oni taky nejsou
• Postarám se o sebe sama, když to oni nedělají
Všechny tyhle strategie mají společnou jednu věc: místo prožívání zdravě nezodpovědného dětství (jako rozumíme si, hlídat si věci jo, hlídat tátu a mámu ne) a láskyplného vztahování vyroste človíček s přesvědčením, že je na to sám a jako takový je nejvíc v bezpečí. Co si zařídím, to mám, a ještě mi nikdo neublíží.
A teď si s takovým přesvědčením hledejte krásný vztah, kde se na sebe dva můžou spolehnout a skutečně tu jeden pro druhého jsou. Kdepak, radši si najdu někoho, kdo tu se mnou tak úplně není, protože to už znám a umím v tom chodit. Takže ženáč. Nebo týpek s vyhýbavou citovou vazbou, kterému jeho vlastní zranění velí cuknout, když se dostaneme moc blízko. A tak, jak jsme se snažily v dětství, můžeme se snažit dál, takže je vlastně všechno v normě a já jsem safe.
V TOMHLE NASTAVENÍ NORMÁLNÍHO CHLAPA NEUVIDÍME, I KDYBY NÁM STÁL PŘED NOSEM.
Takže nemá cenu hledat chlapa, má cenu hledat změnu u sebe. Já to řešívám vizualizací vás jako malinkých, prostě se nejdřív postaráme o to zraněné dítě v nás, u mě, s kapesníčkama, a pak i s úkolem na doma. Aby se v mozku vytvářely nové cestičky, že je možné se na někoho spolehnout. Když je to hluboce zažrané, sáhneme i po vnitřní konstelaci, většinou po ženské linii. Doladíme jednoduchým dotekovým nebo dechovým cvičením.
Znamená to, že „vás opravím“ a po cestě ode mě vám padne k nohám princ/kovboj (podle vkusu)? Hm, to asi ne. Ale už to uvidíte, kde se to se*e a začnete to cíleně léčit. Laskavý Vesmír vám pravděpodobně pošle zajímavé náhody, jak s tématem pracovat dál.
Tohle JE řešitelné. Někdy stačí doťuknout. Jindy je to na delší lokte. Ale stojí za to se na tu cestu vydat. A jak říká moje oblíbená klientka: „Pak se vám v padesáti taky může stát, že budete *** jak veverky.“ S touto optimistickou vizí se s vámi pro dnešek loučím.