Pokud jsme v dětství zažívali situace, že po svobodném vyjádření sebe samého přišel trest, odsouzení, nebo separace, je pro nás v dospělosti velmi těžké dát světu najevo, jaké jsou naše potřeby. V extrémním případě ani netušíme, o jakých potřebách je řeč, protože jsme ty své vůbec nevnímali a předvídali potřeby pečujících lidí. Třeba abychom se vyhnuli ráně, pokárání nebo opuštění (v light verzi třeba jen slovy jdi do svého pokoje a přijď, až budeš normální).
V dospělosti si pak musíme hrábnout opravdu hluboko, abychom se vymanili ze vzorce, který nás nutí říkat „ano“ i v situacích, kdy je zdravé důrazné „ne.“ Konflikt mezi touhou po autenticitě a strachem z opuštění nebo jiné formy odebrání lásky způsobuje vnitřní napětí a stres se všemi obvyklými důsledky – úzkostné chování, přejídání, obtížný přístup k pocitům sebelásky apod.
Jasně, že cesta k autenticitě není jednoduchá a neuděje se přes noc. Vyžaduje čas, trpělivost a ochotu čelit svým nejhorším pocitům. Dobrá zpráva ale je, že to jde. První krok je začít rozpoznávat momenty, kdy se přizpůsobujeme, abychom si udrželi kontakt s druhými, i když to znamená potlačit sebe samé. (Příklad: na nedělním obědě se melou po stopadesáté ta stejná 💩 💩 💩 o tom, že škoda rány, co padne vedle, a my mlčíme a přikyvujeme, protože se bojíme konfliktu.)
Až když se sami v sobě zorientujeme, můžeme začít pracovat na budování zdravých hranic a posilování sebeúcty. Když se naučíme respektovat a chránit sebe, a zároveň respektujeme i druhé, vytváříme prostor pro pravdivost ve vztazích.
Není snadné stát si sám/sama za sebou, když to může vyvolat napětí nebo nesouhlas. Je nezbytné přijmout i možnost, že budeme muset čelit odmítnutí – jasně, že pro druhé není na první dobrou pohodlné, že najednou máme svůj hlas, své požadavky, když to s námi doteď měli tak lehké.
Neexistuje kouzelný okamžik, ta „jedna úspěšná terapie“, na které se vše změní. Je to jako budování svalů – postupně a vytrvale. A s laskavostí k sobě samým, když se nedaří. Místo sebemrskání se ujišťovat, že s každým krůčkem směrem k pravdivějšímu projevu jsme silnější. A také schopnější vytvářet zdravé vztahy, které nám umožňují být v opravdovém kontaktu s druhými.
Zásadní je nebýt v tom úplně sám/sama, ať už za námi stojí terapeut, přátelé nebo ti členové rodiny, kteří nás v takovém procesu neodsuzují, ale naopak mu fandí. I když je to možná práce na celý život, každý nový den je příležitost dělat to zase o něco líp.
PS: Makám na tom roky a stejně mi to ujíždí. Je ohromně zajímavé sledovat, kde si autentičnost dovolím úplně přirozeně a s kterými lidmi mi to pořád drhne. Pořád jsou situace, kdy si musím dojít pro podporu, ať už k profíkům nebo k přátelům. Když budete chtít podporu vy, jsem tady s Osho Zen Tarotem v ruce!