Všechny jsme ji někdy chtěly. A která tvrdí, že ne, touží po ní pořád. Po mamince s pindíkem. Že nevíte, o čem mluvím? Tak si představte, jak by měl vypadat ideální mužský.
Chceme chlapa, co se o nás postará fyzicky i emočně. Toužíme po muži, který nám bude číst myšlenky, bude náš chápat, kterého nebudeme muset o věci žádat, protože budou splněné dřív, než je vyslovíme. Ke kterému můžeme vzhlížet. Tak trochu nadčlověka.
Tááák, nádech, výdech… a teď to hodíme do minulého času a nahradíme slova chlap a muž slovem rodiče.
Chtěly jsme rodiče, co se o nás postarají fyzicky i emočně. Toužily jsme po mamince, která nám bude číst myšlenky, bude nás chápat, kterou nebudeme muset o věci žádat, protože budou splněné dřív, než je vyslovíme. Tátu, ke kterému můžeme vzhlížet. Tak trochu nadlidi.
Nikdo z nás to nedostal, protože nadlidi neexistují. Jenže děti mají magické myšlení, věří, že rodiče jsou všemocní bozi, kteří nám můžou dát úplně všechno. A nedávají-li, tak jistě jen proto, že nechtějí. A to bude asi tím, že je s námi něco špatně.
Nic s námi nebylo špatně. To jen táta s mamkou byli mladí lidé plní svých vlastních nejistot a omezení, vychovaní generací lidí, co zažili válku a hlad. Hledali svou vlastní cestu ke štěstí, bez googlu a terapeutky. Dali, co dali, a my se tomu můžeme učit přitakat, nebo s nimi bojovat klidně do smrti.
A protože bojovat se starou bábou/dědkem je pro sraby, projikujeme si naše nesplněné touhy na partnera. To on nám dnes nechce dát. A naši partneři si zase lámou hlavu, proč my jim nechceme dát (muhehe, tady se mi povedl nezamýšlený vtip, zasmějte se!)
Pojďme si dát nádech a výdech, pomalý a hluboký, a v duchu obejmout tu malinkou zaraženou holčičku v nás, které možná partnerský věci nejdou vždycky tak, jak si přála. Říct jí „jsem tu s tebou, znám tvoji historii, vidím tě“ a chvíli s ní pobýt, v soucitu a respektu.
A pak si představte, že naši partneři ho mají taky (muhehe, jak já to dělám). Malýho kluka v sobě, který si zaslouží stejnou míru soucitu a respektu, jako my.
Co dodat. My rosteme, ty prckové v nás zůstávají. Jestli se na ně chcete podívat se mnou, stačí se ozvat.
TUDY